I. || Čím onemocněla naše doba?

  „Itimova nemoc,“ vydechl Arak do ticha. Po posledním příběhu, který mi vyprávěl, dlouhou dobu jen seděl a mlčel. Staré ruce měl položené na mahagonové desce stolu. Prsty měl propletené do sebe, jako by v nich něco držel. Možná vzpomínku na další příběh. Dychtila jsem po dalším. Mlčel již však příliš dlouho a já se začala mračit.
 
  „Itimova?“ Tón mého hlasu byl poněkud drzejší, než jsem měla v úmyslu. Nikdy jsem neslyšela nic jako „itim“. Nechápala jsem, co to slovo znamená, a bohužel je mi z povahy vlastní, že když něco nevím, znervózňuje mě to. Spíš přímo rozčiluje.
 
  Už na začátku jsem se s Arakem dohodla, že nebude používat slova, která neznám. A když je potřeba nějaké použít, pak mi ho ihned osvětlí. Avšak Arak příliš dlouho otálel s vysvětlením, a tak jsem svou zvědavost a nedočkavost neudržela na uzdě.


  „Jistě znáš příběhy o eselech,“ zeptal se svým tichým rozechvělým hlasem, který zněl mnohem stařeji, než jak působilo jeho tělo. Kdo ví, kolik mu vlastně je? Až bude vhodná chvíle, zeptám se ho. A samozřejmě, že jsem esely znala. „Jistě,“ přitakala jsem.
 
  „Itimové jsou něco podobného. Když nad tím tak uvažuji, je to nejspíš to samé. V mé domovině se vyprávějí staré příběhy o itimech. V jednom je zmiňována právě itimova nemoc. Vypráví, že itimové byli posedlí zlatem. Jsou pro něj schopni zničit celé země, jen aby se do něho mohli zanořit a už nikdy z něho nevylézt. Po staletí se však příběh měnil. Dnes se itimovou nemocí nazývá jiná posedlost. I když v mnoha ohledech velmi podobná. Posledními, kdo jí trpěl před koncem Velkého míru, byli císař Kolnosie a jeho velký spojenec Aranthin. Možná už začínáš mít určitou představu, co za nemoc to je.“
 
  Neovladatelná touha ovládnout všechno. Opravdu všechno, řekla jsem si v duchu. Nahlas jsem však nic neřekla. Arak se na mě upřeně díval svýma nachovýma očima. „Tušíš správně.“ Četl ve mně jako v otevřené knize.
 
  „Mnoho lidí i těch dobrých se mohou změnit k nepoznání. Potkal jsem jich hned několik. Dokonce i samotného císaře. Znal jsem ho předtím, než se změnil. Býval to hodný a dobrý člověk. Staral se o svou vlastní zahradu. On sám. Žádné jeho služebnictvo. Vlastníma rukama pečoval o své květiny, keře, okopával záhony. Pak na něho padla tíha vlády. Avšak on se jí nezalekl. Jeho otec měl velký sen, který si však vyžadoval příliš mnoho obětí. Nový císař ho za to zavrhl.
 
  Vydal spoustu zákonů a reforem, které vyzdvihly naši zemi mezi ty nejvyspělejší. Lidem se začalo dařit. Domy ve městech se opravily, cesty mezi nimi se zpevnily, zločin a bída téměř vymizely. Zdálo se to jako sen. A stejně jako sen se vše jednoho rána rozplynulo. Císař se probudil v jiné náladě, než jakou míval. Všiml si něčeho, co dříve nevlastnil. Obrovské mocné země. A začal chtít víc.“ „Ostatně jako všichni lidé,“ špitla jsem si pro sebe, neuvědomujíc si, že by ho to mohlo nesmírně urazit a ublížit mu. Bohužel to slyšel.
 
  „Proč myslíš?!“ Kdyby byl mladší a plnější síly, kterou dříve oplýval, hora by se pod jeho hlasem zbořila. V tomto ohledu zde naštěstí seděl jen starý křehký muž, který se rozhněval. Ale já se i přesto bála. „Myslíš, že se změnil jen proto, že to byl člověk? Že to máme prostě v krvi? Co si o sobě myslíš? Že seš něco víc? Brečíš mi tady, že ti tam nahoře ubližovali. Že ti sebrali bratra. Že tebou opovrhovali. Ty opovrhuješ jimi víc, než kdy oni opovrhovali tebou. Vždycky sis myslela, že pro ně nejsi nic víc, než jen nějaká věc. A přitom ty sis o nich nemyslela ani o ždibec nic lepšího. Jsi stejná jako my všichni; slabá a zranitelná.“
 
  „J-já omlouvám se,“ zakoktala jsem, ale v srdci jsem se neomlouvala. Dotkl se mě a já se urazila. Byl však starý. Až příliš starý a já ho nechtěla ohrozit.
 
  „Mlč, ty…“ musel mít na jazyku něco hrozného, viděla jsem mu to v očích. Avšak zarazil se. Tvář mu zčervenala vztekem, ale stále se dokázal ovládat. Potlačit svůj hněv a udržet špatná slova ve svých ústech je velmi těžké. V duchu jsem ho za to obdivovala. Navenek jsem se stále tvářila ublíženě. Pohledem jsem o něj ani nezavadila a na jeho slova nereagovala.

  Zhluboka se nadechnul, vzduch v sobě chvíli zadržel, a pak ho pomalu vyfouknul. „Domnívám se, že jsme jaksi ztratili společnou řeč. Co kdybychom pokračovali tam, kde jsme předtím přestali?“ Díval se na mne svýma starýma očima. Byla v nich skutečná lítost. Dlouho jsem přemýšlela a váhala, zda to vůbec bude možné. Přirovnal mě k lidem. Že jsem stejná jako oni. Já přece nejsem stejná. Já jsem nektorin a jsem na to hrdá. Dnes jsem otrok. Před Velkou válkou jsem byla svobodná, žila jsem v mocné zemi. A třeba zítra zase budu.
 
  Jeho slova byla plná hněvu. Já jsem jeho radami opovrhovala stejně jako jím samotným. Nemohla jsem ho víc urazit. Toho večera jsem si to však neuvědomila. Zlostně jsem vstala tak rychle, až se židle, na níž jsem seděla, převrhla a spadla na zem. „Až někdy jindy,“ odsekla jsem jeho návrh a odešla do svého pokoje.
 
  Sedla jsem si na zem a opřela se o studenou tvrdou zeď. Neopracovaná skalní stěna a její ostré výstupky mě různě bodaly do zad. Dlouho jsem hledala pohodlnou polohu. Vztek mě mezitím přešel a začala přemýšlet.
 
  Vzpomněla jsem si na esely, o kterých se Arak zmiňoval. Esel byla velká, ale překrásná stvoření. Jejich silná svalnatá těla byla porostlá hustou rezavou srstí, ocas byl chundelatý a pruhovaný. Ty nejstarší příběhy vyprávějí, že dokonce měli nezměrně velká opeřená křídla. Existovali dokonce i nektoriné, jež si je osedlali a létali do nejzazších krajů.
 
  Jedním z nich byl i Gisse. Byl nejmocnějším ze všech vládců, jací kdy po Iesui chodili. Vládl nejsevernějšímu městu tehdejšího společenství osmi dalších. Město nebývalo ničím výjimečné od ostatních. Avšak jeden rozdíl tu byl. Na severu žilo mnoho eselů. A jednoho z nich toho největšího a nejsilnějšího si Gisse osedlal a ovládl oblohu.
 
  Všichni obyvatelé města ho za jeho odvahu obdivovali. Gisse byl schopen létat nad jejich hlavami dlouhé hodiny a všichni ho po celou tu dobu sledovali se zakloněnými hlavami, až je bolelo za krkem.
 
  Jak však ubíhal den za dnem, létal stále více a stále dál. Už netoužil po obdivu jen svých lidí. Zavítal do sousedního města. Pak do dalšího a dalšího, dokud ho nepozorovalo tisíce párů očí z devíti měst.
 
  S obdivem rostla i jeho moc. Jeho vliv se přelil za hranice jeho města. Zbylých osm pánů mu postupně začali projevovat větší úctu, než by bylo vhodné. Gisse si začínal o sobě myslet, že je jejich vůdcem. Prohlásil se za Ochránce devíti měst, za Vládce oblohy, za Nemocnějšího muže… Své tituly postupně začal zapomínat. Každý den si vymyslel nejméně tucet nových a ti, co ho dříve obdivovali, se ho začali bát.
 
  Gisse si začal libovat v pohodlí a jeho přání se začala vymykat normálnímu rozumu. Požadoval po svém služebnictvu čím dál těžší a podivnější úkoly. Začínal si libovat ve věcech, které ostatním připadaly přinejmenším nelíbivé. V jeho okolí začal převažovat strach. Začal chtít stále víc. A v tom mi to došlo; itimova nemoc.
 
  Připadalo mi, jako by mě to uvědomění praštilo do hlavy. Vykulila jsem oči, zrychlil se mi tep a zřídl dech. Ve vteřině jsem vyskočila ze země a rozběhla se do Velké síně, kde mi Arak vyprávěl své příběhy. Bylo to jediné místo, kde bych ho mohla najít. Vběhla jsem do ponuré místnosti, kde světla bylo vždy velmi málo i přesto, že zde hořelo na dva tucty loučí. Arak seděl tam, kde vždycky.
 
  Přiběhla jsem k němu na vzdálenost pár kroků. Ty poslední jsem došla opatrně a pomalu. „Mrzí mě, že jsem se vás tak dotkla. Neuvědomila jsem si…“ marně jsem doufala, že mi skočí do řeči, že se už nezlobí. Ale Arak mlčel. Chtěl, abych dořekla, co mám na srdci. I když jsem to sama v té chvíli vůbec netušila. „Vážím si vás a vašich příběhů.“ Spolkla jsem hrdost. „Jsem jen malá holka, která se zajímá o velké věci.“ Jak říkal můj bratr.
 
  „Děkuji,“ řekl nakonec.
 
  Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Přistihla jsem se, že mám Araka ráda. Byl to člověk, člen rasy, která vyhrála Velkou válku a zotročila nás. A přesto jsem ho měla ráda.
 
  „Jednou ses mě zeptala, čím onemocněla naše společnost, že vše skončilo právě takto. Dnes jsem ti odpověděl hned dvakrát. Jednak je to itimova nemoc. Ta druhá není vidět na první pohled. Jednou ji pochopíš.“
 
  A měl pravdu. Přijmout svou chybu, přiznat ji a omluvit se za ni dokáže jen málokdo. Nejde jen o neupřímnou omluvu, jakou jsem se snažila vyblekotat poprvé. Jde o to pochopení. Vcítění. Pokoru.