Stín krkavce || RECENZE

Anthony Ryan

Někteří z nás již hoří nedočkavostí na červen 2018. Proč? Ti, kteří znají autora Anthony Ryana, vědí proč. Pro ty, kdo ho neznají, dnes bych vám rád představil talentovaného britského spisovatele, jenž se svým vypravěčským uměním dokáže vyrovnat těm nejlepším, jaký žánr fantasy nabízí, a v červnu příštího roku se můžeme těšit na jeho další cyklus Draconis Memoria a jeho první díl Zrození ohně.

Anthony Ryan se o své místo mezi nepřehlédnutelnými spisovateli musel řádně poprat a projevit silnou vůli a trpělivost. Jeho dílo bylo dlouho odmítáno, až nakonec naštěstí uspěl. Svou vytrvalostí dosáhl toho, aby se do našich rukou dostala kniha, na kterou se nedá jen tak zapomenout.

Kniha Píseň krve se v mé knihovně jednoznačně řadí mezi ty nejlepší epické fantasy, která jako žánr patří k mým nejčtenějším. Jak sám Ryan říká: „Epická fantasy však dává spisovateli prostor, aby vytvořil dějiny vymyšleného světa, díky čemuž má místo pro napětí, podívanou a kombinaci témat, které by mu byly jako autorovi historického románu odepřeny.“ Je tu magie, léčitelství, krvavá akce i hluboké přátelství, tajemství i věrnost.

Píseň krve

Píseň krve jakožto první díl trilogie Stín krkavce si mou pozornost vydobyla ihned, co jsem spatřil její obálku. Tímto děkuji Dorothey Bylici s takovým talentem, poněvadž tyto obálku jsou vskutku krásné a plně vystihují atmosféru příběhu.

Hlavní hrdina Vélin al Sorna je přijat k Šestému řádu jako desetiletý chlapec. Po smrti jeho matky-léčitelky ho k řádu, jenž zná jen výcvik, strasti a odříkání, přivedl jeho otec, čímž se ho takřka zřekl. Vélin přežije kruté zkoušky a zjišťuje, že kromě bratrů, kteří vyrostli ve Víře, je království plné Popíračů. A vrahů, kteří se snaží ho rozložit zevnitř. Zdá se čím dál pravděpodobnější, že Vélinova vlastní budoucnost je nějak spjata s osudem říše.

Příběh je vyprávěn jako samotné Vélinovo vyprávění. Ze stylu lze téměř cítit jeho vlastní pocity při ohlížení se za svou minulostí. Jeho činy a rozkazy ho zavedly téměř na samotný konec, přesto lze po celou dobu příběhu cítit, že ještě nepředložil své poslední trumfy.

Dnes již téměř není výjimkou, že autor dokáže vytvořit téměř úplný fungující svět se svou vírou, politikou, ekonomikou, magičností, historií. Někteří si vybrali za primární téma historii, jiní politiku (Píseň ledu a ohně, G. R. R. Martin), magičnost (Odkaz dračích jezdců, Ch. Paolini). Ryan si vybral především víru a lidskou mysl.

V průběhu čtení si čtenář nejednou uvědomí, že za slovy se skrývá nechtěná pravda a činy mají nejrůznější důsledky, které vyplavou napovrch někdy až tehdy, kdy je nikdo nečeká.

Příběh je doplněn o jednoduché a ale velmi povedené verše, jejichž původ z fantastického světa dodává na autentičnosti celého příběhu.

Za mě má Píseň krve pět z pěti hvězdiček. Nebylo nic, co by mě na ní nudilo a celých 600 stran jsem si užíval.

Pán věže

Druhý díl byl oproti tomu prvnímu mírné zklamání. Ryan svou Písní krve nastavil tak vysokou laťku, že i přesto, že Pán věže je velmi povedenou a krásnou knihou, mírně klesla na své úrovni. 

Je to především z toho důvodu, že děj působí jaksi uměle navázán na ten první. Z Písně krve jsem měl pocit, že soucítím s hlavním hrdinou a příběh je především o něm samotném, než o celé říši, jež přebírá iniciativitu v dalších dvou dílech. 

Na počátku je tak možný nesoulad autorova stylu a čtenáře. Avšak pokud si čtenář oblíbil nejen Vélina, ale celý jeho svět, bude hltat jednu stránku za druhou. Kniha z tohoto pohledu neztratila nic na své kvalitě. 

Královna ohně

 Třetí a závěrečný díl Královna ohně se drží stejného stylu jako Pán věže. Odkrývá skutečného nepřítele a jeho sílu, která se může zdát až příliš velká, než aby mohl být zastaven. Putujeme s postavami, které se za každou cenu snaží porazit zlo, které dychtí po ovládnutí světa. Ale je jeho porážka skutečné vítězství? Na to získáte odpověď až na úplný závěr knihy.


Závěrem bych jen řekl, že až na mírnou změnu stylu si všechny díly drží výborný styl. Knihy jsou čtivé, napínavé a pokud čtenář čte pozorně, nejednou se zamyslí nad paralelami skutečného světa. Stín krkavce není jeden z mnohých fantasy příběhů. Určitě doporučuji přečíst.

Tentokrát se s poznámkou Michaela J. Sullivana na obálce ztotožňuji; Na scénu skutečně vstoupil mistrovský vypravěč. Nemohu se dočkat jeho dalších příběhů.

Celkové hodnocení: 91 %